Martin Protiva za 20 let v klubu pracoval už s 1500 dětmi
„Přál bych si každý den plnou halu!“
Úkolem a vlastně i cílem největšího oddílu stolního tenisu v kraji je produkovat stále nové mladé talenty. V SKST Liberec se o to dlouhodobě snaží. Na nezaměnitelnou a trpělivou činnost Iva Petříčka navázal Martin Protiva a společně s ním i řada dalších trenérů a sparingpartnerů, kteří v hale pomáhají. Jak práce s dětmi vypadá, kolik dětí v klubu je a co s přístupem mladých udělala dvouletá covidová pomlčka? Odpovídat bude trenér a zároveň manažer klubu Martin Protiva.
Kdy jsi se začal věnovat mládeži?
„První kontakt s trénováním jsem měl už v 16 letech, kdy jsem začal jezdit jako pomocný trenér na kempy Mirka Cinibulka. V libereckém klubu jsem dnes už dvacátý rok, což zní až trochu děsivě. Moje štěstí je, že dělám to, co jsem vždycky chtěl.“
Od koho jsi se učil?
„Ještě v Novém Boru od Lubora Studeckého. Tady v Liberci zase od Iva Petříčka, který pomáhá klubu dodnes a některé věci ohledně řízení klubu jsem zase mohl sdílet s Jiřím Veselkou.“
Dá se říct, kolik dětí ti za tu dobu prošlo rukama?
„V rámci klubu se během mého působení protočilo už na 1500 dětí. Je to celkem vysoké číslo. A lehce to poznám, když se jdu podívat třeba na fotbalový Slovan. To skoro ani nestíhám odpovídat na pozdravy. Spoustu z dětí už ale téměř ani nepoznám, protože dnes už jsou to dospělé ženy, nebo chlapi.“
Kdo zanechal největší stopu?
„Aktuálně Michal Blinka s Monikou Pařízkovou, kteří se propracovali až do reprezentace. Perfektně si vedli v celostátní konkurenci i Petr Šilhán, Tereza Svatoňová, Tomáš Smejkal, Štěpán Waldhauser, Martin Pařízek a spousta dalších. To bych mohl jmenovat dlouho. Ale určitě to není jen o těch úplně herně nejlepších. Skoro bych řekl, že mě víc těší, když se to povede naučit někoho, kdo není přirozený talent.“
Talent tedy není to rozhodující?
„Pro vrcholový ping-pong možná ano. Ale nejsme továrna na reprezentanty. Mnohem cennější je tréninková píle. Zároveň děti stále musí mít nějakou motivaci. A čím dál důležitější roli hraje také přístup a podpora rodičů.“
Nejvíce tedy vynikl Michal Blinka. Jako odchovanec se propracoval až do extraligy. Co obnáší vychovat extraligového hráče?
„To je kombinace více faktorů. Ani bych neřekl, že to byl největší talent. Ale v přístupu a cílevědomosti nemá konkurenci. Vezměte si, že ve 12 letech organizoval turnaje pro ostatní dospělé. Na svůj věk byl velmi vnímavý. Ze všech dětí dokázal nejvíce vstřebávat informace od trenérů a přemýšlet nad nimi. Sešla se navíc kolem něj dobrá parta. Zároveň si nepamatuji, že bych ho někdy musel napomínat, že se nesnaží. Teď se mu sice v extralize nedaří, ale v budoucnu se mu ještě vrátí všechno, co do toho investoval. Moc bych mu to přál.“
Změnilo se za ty roky něco v přípravě, nebo vypadají tréninky stále stejně?
„U začátečníků je to podobné. U stolního tenisu je trochu zrada, že trvá, než si spolu děti slušně zahrají. Ale i zde se doba posunula a snažíme se dětem nabídnout individuální sparing, bez kterého je dnes prakticky nemožné se v mládežnických kategoriích více prosadit. U lepších se vše vyvíjí více, využívá se zásobník, tzv. multiball na zintenzivnění tréninku a mnohem větší důraz se klade na správnou techniku. Hraje se i s velkým počtem míčků, v hale se jich kutálí stovky. Ne jako když jsme hráli dřív s jedním balonkem. To jsme více sbírali, než hráli.“
V klubu jsou tedy i jiní trenéři?
„Stálice je Ivo Petříček. Poslední skoro 3 roky se zapojil Daniel Brumlich a přibližně stejnou dobu nám pomáhá i Richard Výborný. Dlouhodobě trénuje děti i Jára Žid. Práce se tak rozložila na více lidí. Máme i další trenéry, kteří se věnují kroužkům na ZŠ v Liberci. A dlouhodobě se snažíme odrostlé hráče zapojovat zpět do tréninku, aby pomáhali s mládeží.“
Jaké jsou tedy největší bolístky trénování dětí?
„Často se setkáváme s tím, že chodí děti, které na jiných sportech nechtějí. To mi přijde jako hrozná škoda a rád s nimi pracuji, oni to naopak tou chutí ke sportu někdy vrací násobně zpátky a řada z nich to nakonec dotáhne na špičkovou ligovou úroveň. Přitom si myslím, že stolní tenis má co nabídnout. Je to komplexní sport. Řada našich odchovanců, nebo hráčů, co prošli klubem, hrají dnes v Německu nebo si přivydělávají i v ČR. Z toho mám radost. Teď se navíc se hrají komerční turnaje a hráč na slušné úrovni si kombinací obojího může zaplatit studium a vydělat 10 až 20 tisíc měsíčně.
Dále například nízké ambice rodičů. Když se ohlédnu, tak bych na prstech jedné ruky spočítal, kolik rodičů se mne zeptalo, co mají dělat proto, aby jejich děti hrály lépe. Obvykle jsme to my trenéři, kteří je přemlouváme, aby děti více trénovaly.
Změnil situaci nějak covid?
„Velmi výrazně. Děti změnily návyky. Odvykly si trénovat a chodit na turnaje. Řada z nich skončila. Prakticky musíme budovat klub od nuly. Před pár lety jsem se nevešli do haly, na jednom stole musely pinkat 4 děti a stoly jsme stavěli pomalu až na chodbu. Dnes je hala poloprázdná. Ale věřím, že už se zase blízká na lepší časy.“
Jaký je tvůj cíl do budoucna?
„Opravdu mám jedno přání. Aby zase byla každý den hala plná sportujících dětí. A to ostatní už přijde samo.“
